Spokojení zaměstnanci, fungující Zoo.
Kontakty:
© ZOO ZOO BRNO
Neoznačené texty a texty označené značkou (red) jsou redakční.
Zoo jsou zvířata
Autor: Jindřich Jedlička
Odbory hájí zaměstnance. Hájí pracovní místa, a mohou-li volit, pak stabilní pracovní poměry tj. dle zákoníku práce a na dobu neurčitou. Bojují za vyšší platy, a mohou-li volit, pak za vyšší podíl jistých, tj. tarifních složek platů. Vedle bezpečnosti práce nebo lidských pracovních podmínek jde v podstatě o nejdůležitější úlohu odborů. Občas bývá ta snaha vysmívána: Cožpak ve fungující firmě je odborů zapotřebí? Vždyť zaměstnavatel si jistě váží schopných, pracovitých, výkonných zaměstnanců. A cožpak vysoká zaměstnanost není v rozporu s vysokými platy? Kdyby méně lidí zastalo díky vysoké produktivitě stejnou práci, jistě by si každý z nich více vydělal... Odbory budou jistě hnízdem lenochů, netáhel a nefachčenků, potížistů a příživníků, kteří schopným a pracovitým zaměstnancům spíše škodí než prospívají.
Při vnějším, zevnitř neinformovaném pohledu se vlastně zdá, že v brněnské zoo uspěly odbory až příliš. Na setkání se zaměstnanci v promítacím sále správní budovy hovořil ředitel zoo o devatenáctitisícovém průměrném platu v zoo (a porovnával ho s průměrným platem před deseti léty), z celkového počtu zaměstnanců zdůraznil zejména historicky nejvyšší počet čtyřiceti pracovních míst chovatelů. Co vlastně chceme? Máme prakticky nulové přesčasy, na rozdíl třeba od zdravotníků, sociální fond, jistoty... Vždyť zoologická zahrada vynakládá na personální výdaje (platy, zákonné pojištění, sociální výdaje) celou polovinu svých celkových nákladů! A to v letech 2009-2010, v době úspor, kdy daňové příjmy municipality, statutárního města Brna jako našeho zřizovatele, znatelně poklesly oproti období před světovou ekonomickou krizí …
Je možný i jiný pohled? Nejprve některá čísla. Fakta.
Kolik nás pro zoologickou zahradu v roce 2010 pracovalo? Ve výroční zprávě zoologické zahrady najdeme (na čtvrté straně) údaj: Počet zaměstnanců k 31.12.2010: 113. Ve výroční zprávě Unie českých a slovenských zoologických zahrad (2010) najdeme (v tabulce na straně 47) pro brněnskou zoo údaj: Celkem přepočtených pracovníků: 111,27. V ročním přehledu výnosů a nákladů příspěvkové organizace, jak jej statutární zástupce zoo předkládá zřizovateli, nalezneme v řádku „Počet pracovníků (přepočtený stav)“ a sloupci „Skutečnost k 31.12.2010“ číslo 136,74. Kolik nás tedy, k čertu, v zoo v roce 2010 doopravdy pracovalo? Možná Vás budu šokovat: Celkem 239. (Ovšem nikoliv současně.)
Všechna čísla z předchozího odstavce jsou přitom správná. V rozporu jsou jen zdánlivě. Co vyjadřují? Sto třináct nás bylo na Silvestra, mimo hlavní návštěvnickou sezónu, bez naprosté většiny pracovníků „na dohody“ (rozumí se dohody o pracovní činnosti a dohody o provedení práce) a rovněž bez takzvaných „VPP“, k nimž se vzápětí vrátím. To číslo je správně. V několika posledních letech se příliš nemění, ovšem v roce 1997, kdy současný ředitel v naší zoo začal působit, bylo k 31.12. zaměstnanců jen 71. V roce 2000 pak 78.
Co znamená číslo 111,27 z ročenky unie? Jednak již nejde o počet fyzických osob, lidí s obličejem, rodným číslem a životním příběhem, ale o přepočtený počet pracovníků. Přepočtených na celé úvazky a celý rok. Kdo pro zoo pracoval jen od března do listopadu, projeví se jen jako devět dvanáctin, tedy tři čtvrtiny zaměstnance, podobně zkrácené úvazky. Několik fyzických osob se tak může během roku složit do jednoho „přepočteného pracovníka“. Je tu ale ještě jedna záludnost. Toto číslo bylo vypočteno pro účely uveřejnění v tabulce ročenky Unie českých a slovenských zoologických zahrad, a to podle metodiky této organizace, za účelem porovnávání stavu a vývoje různých zoo. A příslušní činovníci se v metodice shodli na jednom: Ne všechny české a slovenské zoologické zahrady zaměstnávají s dotací úřadů práce dlouhodobě nezaměstnané na takzvané „veřejně prospěšné práce“, VPP, přičemž poněkud nižší spolehlivost či výkonnost některých z nich by mohla zkreslit pohled na všechny zaměstnance, znehodnotit možnost srovnání. A tak úvazky VPP nejsou ve statistikách unie zahrnuty. Tento metodický úzus má ale i druhou stránku věci: I v zoologických zahradách, které nevytváří pracovní místa VPP, přece někdo musí vykonávat všechny ty nekvalifikované a pomocné práce. Nelze akceptovat představu, že veškerá práce, vykonávaná v rámci VPP, je pro zoo zbytná. Ostatně, stanovy odborového svazu jakož i platné zákony nás zavazují hájit zájmy všech zaměstnanců; tedy jak nás, s platy dotovanými městem, tak i kolegů s platy dotovanými úřadem práce. Takže zde máme třetí správné číslo: 136,74 přepočtených úvazků pracovníků v zoo v roce 2010.
Kolik nás tedy v zoo pracuje? Inu, na Silvestra 2010 sto třináct, v létě o prázdninách asi sto padesát. A kde se vzalo číslo 239? To je fyzický počet nás všech, kteří jsme pro zoo v roce 2010 pracovali. Fyzický počet lidí. Skutečných, živých lidí, ne přepočtených pracovních úvazků. Ten veliký rozdíl vůči předchozím údajům vlastně vyjadřuje jen značnou fluktuaci v zoo Brno. Je v tom počtu 49 pracovníků veřejně prospěšných prací, 39 zaměstnanců ředitelského úseku včetně ředitele (ale bez jedenácti smluv se členy dozorčí rady), 26 zaměstnanců obchodního úseku, 22 zaměstnanců propagačně vzdělávacího úseku, 32 zaměstnanců technického úseku, 4 zaměstnanci ekonomického úseku, a 67 zaměstnanců chovatelského úseku. Jak pracovní smlouvy, tak i dohody dle zákoníku práce. Nikoliv ovšem práce externistů zoologické zahradě fakturované podle zákoníku obchodního. Oba „smluvní“ právníky, kupříkladu, tedy v těchto číslech nehledejte. Čistě pro pořádek, zahrnuto je i několik zaměstnankyň, které po celý rok 2010 čerpaly buď mateřskou dovolenou nebo rodičovský příspěvek, ty však číslo ovlivnily minimálně, i bez nich by v roce 2010 pracovalo ve prospěch zoo výrazně přes 230 lidí.
Když už hovoříme o fluktuaci, které jsem ostatně věnoval i v jednom z předchozích textů, v tabulce na str. 47 ročenky Unie za rok 2010 najdeme i fyzický počet zaměstnanců, kteří nastoupili a kteří odešli z jednotlivých zoologických zahrad. Brno ve fluktuaci výrazně vede, dokonce nejen v relativních číslech, ale i v absolutních, ač rozhodně není největší institucí svého druhu u nás. Měřeno výstupy ze zaměstnání ku počtu pracovníků dle této tabulky, fluktuace v brněnské zoo v roce 2010 činila více než 42 %, a to je, jak jsme si již řekli, údaj nezahrnující výkon nekvalifikovaných a pomocných prací kolegy s platem dotovaným úřady práce. (Včetně VPP, kteří mají pracovní smlouvy vždy na dobu určitou, by fluktuace dosáhla 70 %). Nebo též, při 42% roční fluktuaci kvalifikovaných zaměstnanců, průměrně vydržíme v zoo 28 měsíců a 18 dní. A tento fakt již kreslí přesnější obraz firmy. Produktivita práce je u nás doslova limitována nezkušeností. A důraz odborů na stabilizaci personálního obsazení firmy se již jeví v trochu jiném světle, že?
Než se dostaneme ke druhé části textu, totiž platům, ještě se krátce zmíním o údajných čtyřiceti chovatelích v naší zoo.
V minulých odstavcích byla uvedena čtyři různá čísla charakterizující počet zaměstnanců zoologické zahrady. Lišila se metodikou, nesla různou informační hodnotu, avšak byla to všechno čísla správná, přesná. O údajném počtu čtyřiceti chovatelů v brněnské zoo se to již říci nedá. Toto číslo, uváděné ředitelem zoo, správné není. V ročence Unie českých a slovenských zoo za rok 2010 je pak uvedeno 38,37 přepočtených chovatelů. To je již pravdě bližší údaj. Jak je tomu tedy doopravdy?
Do počtu chovatelů pro ročenku unie byli započteni zaměstnanci chovatelského úseku mimo středního a vyššího managementu (vedoucí úseku a útvarů) a administrativy (hospodářka úseku). Byli tedy plně počítáni i pracovníci centrální přípravny krmiv, a nebo chovatelé na stálé akvarijní výstavě, kteří ovšem část pracovní doby prodávají vstupenky a upomínkové předměty. Tento počet, díky fluktuaci (nástupy a výstupy během sledovaných měsíců) kolísal v rozsahu 36 až 39 zaměstnanců – chovatelů (39 nás bylo jen v dubnu a v srpnu 2010). Přepočtený stav je potom 37,7 chovatelů. Neboli 27 a půl procenta všech zaměstnanců zoo. Ovšem v roce 2010 došlo k jedné atypické události; jeden z nás se soudně ubránil šikaně. V dubnu 2010 skončila výpovědní lhůta nezákonné, protiprávní výpovědi pracovního poměru naší kolegyně MVDr. Krejčové. Ihned za ni byl přijat jiný zaměstnanec. A na začátku prosince, před městským soudem v Brně, musel zaměstnavatel dohodou o narovnání vzít danou výpověď zpět. A tak na osm uběhlých měsíců, od začátku dubna do začátku prosince, jsme náhle formálně měli svoji kolegyni zpět. I když ve prospěch zoo ne vlastní vinou pracovat nemohla, formálně se zaměstnankyní na tuto dobu zpětně stala. Těchto osm měsíců, tj. dvě třetiny roku, reprezentuje 0,66 přepočteného pracovníka, a máme tu tedy číslo 38,37 přepočtených chovatelů, jak uvádí ročenka unie. Že to stále není uváděných rekordních čtyřicet chovatelů? No to není. Ale považte: V dubnu a srpnu nás přece bylo 39. A oba tyto měsíce spadají do období, za které byla naše kolegyně odškodněna. Chce to asi něco jako hroší kůži, aby manažer mohl veřejně deklarovat rekordních čtyřicet chovatelů jen na základě dvou měsíců z roku a formálně v to započítávaje odškodnění poskytnuté příspěvkovou organizací oběti své šikany.
Případ, soudní causu naší šikanované kolegyně jsem ovšem neobjasňoval jen kvůli rozdílu 0,66 přepočteného úvazku chovatele. Dotkne se totiž i dalšího našeho tématu, platů.
A jak jsme v roce 2010 byli za práci odměňováni?
Zmínka ředitele zoo o devatenáctitisícovém průměrném platu v instituci mnohé zaměstnance naslouchající jeho proslovu šokovala. Devatenáct tisíc hrubého? Kdo to má, kdo tvoří takový průměr, šumělo sálem hlavně mezi kolegy z technického úseku. Jistě jsme si už všichni zvykli na ošemetnost průměru, raději bychom slyšeli medián, který v případě platů lépe charakterizuje střední hodnotu datového souboru. Jenže beztak, kde se toto číslo vzalo?
Upřímně řečeno, nevím, netuším. Dovedu si ho vysvětlit jen jako zaokrouhlení hodnoty 18.549 korun, která je uvedena opět v tabulce na straně 47 výroční zprávy Unie českých a slovenských zoologických zahrad. A již z údajů o počtu zaměstnanců víme, že metodika tohoto zdroje dat nepočítá se všemi zaměstnanci. Metodika vyloučila ze sledovaných dat výdělky za veřejně prospěšné práce, tj. kolegů s platy dotovanými úřadem práce. Výdělek těchto 25,465 „přepočtených zaměstnanců“, pracovních míst zastávaných v průběhu minulého roku 49 fyzickými osobami, není zahrnut. Zopakuji zde argument: Cožpak jejich práce není pro zoo užitečná? Nejde o práce konané v závislém postavení, ve prospěch zaměstnavatele a podle jeho pokynů? Kdyby zoologická zahrada města Brna neměla k dispozici tyto zaměstnance, stejně by musela pomocné a nekvalifikované práce nějak personálně zajistit. Zoo žádá úřad práce o tuto dotaci, úřad nám ji nevnucuje. Dotace z úřadu práce je zajisté pro zoo a jejího zřizovatele výhodná, to nás ale neopravňuje jednoduše tuto práci nepočítat. Ostatně, pracovní smlouvu zmínění kolegové nepodepisují s úřadem práce, ale se zoologickou zahradou.
Skutečný průměrný hrubý plat v zoologické zahradě města Brna, příspěvkové organizaci, je 16.691 koruna česká. To jest méně než 70 % průměrné mzdy v republice. (Průměrná mzda v České republice činila v minulém roce 23.797 korun). Pro porovnání, v roce 2000 jsme si v zoo vydělali průměrně 10.513 korun, tedy přibližně 80% celostátního průměru, který tehdy činil 13. 219 korun. Není nad čím jásat. Jestliže 16.691 koruna je v roce 2010 průměr kde asi leží medián?
Slíbil jsem ještě souvislost s kauzou MVDr. Krejčová versus zaměstnavatel. Je zde souvislost? Již jednou zmíněná dohoda o narovnání neobsahovala jen zpětvzetí výpovědi. Součástí byla i dohoda o přiměřené satisfakci pro žalobkyni, která pak vzala svou žalobu zpět. Více než čtvrt milionu, konkrétně 272.864 korun. S právně sporným zdůvodněním - opět je podána žaloba k příslušnému soudu - zaměstnavatel na celou tuto čásku pohlíží jako na plat a tedy svůj mzdový náklad. Pokud podaná žaloba uspěje, a tato satisfakce (nebo její část) není platem, pak vyplacená částka zkresluje dnes uváděný průměrný plat v zoo Brno směrem nahoru, a skutečný průměrný plat je ještě nižší. Nepředjímejme však výrok soudu.
Kdo tedy přijde s maturitním vysvědčením nebo diplomem do zoo, může počítat s nějakými deseti až patnácti tisíci hrubého. S výučním listem ještě hůř. Dojde-li ke zvýšení minimální mzdy od počátku příštího roku, jak s tím počítá Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, dostane se zaměstnavatel do vážného problému. Již dnes nalezne část kvalifikovaných kolegů na výplatním lístku položku dorovnání do zákonem zaručené mzdy, a jejich výdělek je tedy zcela demotivující, vůbec neodvisí od výkonu. Jak je ale při této úrovni odměňování možné, že zoo vynakládá celou polovinu svých výdajů na své personální náklady (platy, zákonné pojištění, sociální náklady)? A bylo tomu tak vždy? Ne. Nebylo. Podíl personálních nákladů na celkových nákladech zaměstnavatele byl ještě třeba v roce 2000 podstatně nižší; tvořil jen 34,74 %. A to je podstatně příznivější poměr. Jenže, podíl těchto nákladů již tehdy stoupal a pak rostl takřka rok od roku: V roce 2003 poprvé překonal 40 % (přesně 41,34 %), pětačtyřiceti procentní hranici přelétl roku 2006 (konkrétně až na 47,92 %) a celou polovinu všech nákladů zoo překročily personální náklady poprvé v roce 2009 (50,96 %).
Čím je to dáno, a jak by se dal takový zjevně neudržitelný vývoj zastavit či zvrátit? Je to vůbec reálné, jestliže nás zdola dohání hranice minimální mzdy a pro mnohé profese i hranice zaručené mzdy? Co na to odbory?
Jsou odbory žábou na prameni potřebných změn?
Nečekejme od odborů, z podstaty věci, že budou horovat za propouštění zaměstnanců. To ovšem neznamená, že by byly odpovědné za rychlý a nepřiměřený růst jejich počtu v zoo Brno. Právě naopak. Zkusme si rozebrat několik v minulosti i současnosti sporných bodů.
Bod první, „vy si děláte přesčasy a pak máte vyšší plat než já“.
V uvozovkách je autentický výrok ředitele. Nebudu po letech připomínat, na koho tehdy mířil. Bývá rutinní agendou odborů hlídat (a v kolektivních smlouvách upravovat) limity přesčasové práce. Vždyť management každé firmy si může na prstech spočítat, o co je výhodnější zaplatit nevelký přesčasový příplatek za nepravidelné a nárazově přicházející práce, než přijmout další zaměstnance. Ne tak v naší zoo. Odbory přesčasové práci v zákonem omezeném rozsahu žádné překážky nekladly. Byl to současný ředitel zoo, kdo brzy po svém příchodu do instituce přesčasovou práci zakázal. Zadělal tím na léta sporů, neboť práce neubylo, a směny nebylo možno v souladu se zákonem (zákonné doby nepřetržitého odpočinku v týdnu atd.) naplánovat. Výsledkem z počátku bylo nezákonné falšování evidence pracovní doby, řádně odpracovaná přesčasová práce se zaměstnancům periodicky „škrtala“ s absurdním odůvodněním že nebyla „ředitelem schválena“. Tomu se pochopitelně bránili postižení zaměstnanci zastoupení odbory, evidence pracovní doby v zoo byla opakovaně předmětem zájmu kontrolorů inspektorátu práce, no a počet zaměstnanců musel zákonitě postupně narůstat. Dnes již o nezákonné praxi falšování evidence odpracované doby odbory informace nemají. Zato nás, zaměstnanců, o dost přibylo. „Šetření“ na přesčasovém příplatku vyšlo organizaci velmi, velmi draho.
Kudy vede cesta? Buď umožnit střednímu managementu plánovat směny s využitím přesčasové práce alespoň v rozsahu, v jakém zákon dovoluje zaměstnavatelům přesčasovou práci nařídit, nebo dohodnout s odborovou organizací i vyšší limit až do 416 hodin ročně, kde je možno se na přesčasové práci se zaměstnancem dohodnout. Ze strany zaměstnanců o placené přesčasy v přiměřeném rozsahu zájem je – a při pohledu na jejich výplaty se není co divit. Pak by přirozený úbytek zaměstnanců na mnoha místech nemusel být ihned nahrazován, a během jediného roku by se opatření začalo citelně vyplácet.
Bod druhý, „bez listí a bez kůry...“
„Pár šilinků od fůry“, pokračuje verš předsametové satirické písničky. Myslím, že sloka začínala slovy: „Ach vy lesy, lesy naše, proč tak málo šumíte...“ Pohlédli jste v posledních letech na dubohabrový les na v areálu zoo na Mniší hoře? Ale co to má společného s personálními náklady? Zbytečnou, ba škodlivou práci, hrazenou daňovými poplatníky. Právě vyhrabání a odvoz spadaného listí z obrovských ploch listnatého lesa zcela mimo výběhy zvířat je (jen, bohužel) jedním z příkladů takového plýtvání zdroji. Jde přitom o docela podstatnou část pracovní náplně již zmiňovaných veřejně prospěšných prací. V ostatních zoo se obvykle velmi podivují nad celkovým počtem těchto míst v Brně. A to u nás máme i obecně prospěšné práce (OPP, alternativní tresty) a dokonce i přímo práci vězňů. Odkazem na získanou dotaci úřadu práce nelze problém smést ze stolu. Že je tato práce z pohledu města jako zřizovatele zoo relativně levná nic nemění na tom, že je vynakládána neefektivně, ba i ke škodě města (usychající stromy našemu městu patří). A stále jsou zde vedlejší náklady práce, řízení a technické zajišťování těchto prací kmenovými zaměstnanci, nezbytná personální administrativa …
Kudy vede cesta? Znovu definovat potřebu nekvalifikované a pomocné práce. Odbory se dle mého názoru musí zastávat našich kolegů s platy dotovanými úřadem práce, musí bojovat za jejich pracovní podmínky i důstojné zacházení. Neškrtají je z výkazů a statistik, počítají s nimi. Ale ne na zbytečnou práci. Racionální, potřebný počet takových míst je o desítky procent nižší, než realita řady uplynulých let. Vhodné číslo do začátku jednání je rozsah šesti až dvanácti takových míst. Ne čtyřicet, padesát.
Bod třetí, „zoo bez zvířat“.
Název bodu nechť charakterizuje širší problém zoo Brno, ústup od hlavní činnosti zoo ve prospěch různých činností doplňkových. Je parafrází jihlavského motta „zoo bez mříží“. Vedení brněnské zoo má neuvěřitelnou schopnost vytvářet si podle známých Parkinsonových zákonů umělou agendu nesouvisející s podstatou své činnosti. Což se zákonitě projevuje na počtu zaměstnanců a personálních nákladech. Odbory se s tím setkávají v neúprosné periodě. Vždy při projednání organizačních změn, a že jich za ta léta bylo... Námitky? Předem zamítnuty. Ředitel sám přece nese zodpovědnost, a prostředky na platy „si zajistí“.
Zaměstnanci na nových pozicích nejsou žádní lenoši, jen jsou – a obvykle jsou si toho i dobře vědomi – úkolováni mírně řečeno málo smysluplnými úkoly. Nejprve bobtnal úsek propagačně vzdělávací. Brzy došly kanceláře a židle. Když byly na kanceláře přeměněny i klubovny Stanice mladých přírodovědců, rozpínání PVÚ se zabrzdilo. Úlohu další expanze vesmíru zoo převzal pak úsek ředitelský. Má k tomu jeden dobrý předpoklad: Smlouvy a dohody poradců a externistů nevyžadují nutně kancelář v zoo. Být asistentem asistenta lze i z domova. V prozatím poslední fázi rozpínání ředitelský úsek pohltil restauraci U tygra. Ale považte, čtvrtmiliardový (již se hovoří i o třech stech milionech) projekt „nového vstupního areálu“ obsahuje i zcela novou správní budovu zoo! A to v Kníničkách, tedy konečně dále od zvířat a jejich chovatelů. To bude nových židlí, nových kanceláří...
Kudy vede cesta? Zde je každá rada drahá. Jak již bylo řečeno, zodpovědnost nese ředitel, jako statutární orgán příspěvkové organizace. Nelze mu zdola vnucovat odlišnou představu o úkolech instituce, nelze mu implantovat odlišnou hierarchii hodnot, odlišné preference. Beztak budeme okřikováni, že se pokoušíme svévolně, samozvaně zasahovat do sféry řízení, což nám nepřísluší. Můžeme stokrát říkat: Omezování hlavní činnosti zoo, třeba rušením expozic, není správnou cestou k úsporám. Ihned budeme obviněni, že nejsme v kritice konstruktivní. Jakmile navrhneme konstruktivně jakoukoliv změnu, dozvíme se, že překračujeme svou kompetenci, že to je věcí managementu, tedy o našich návrzích se samozřejmě jednat nebude. Jedno je ale jisté: Dosavadní trend není udržitelný, změna je nezbytná.
Zoologická zahrada města Brna potřebuje změnu. Yes, we can.
Dvacet let svobodných odborů v ZOO Brno
V letech 1953 až 1989 působila v brněnské zoo Základní organizace ROH (pro šťastné ne-pamětníky „revolučního odborového hnutí“). Ještě 16.11.1989, tedy doslova v předvečer sedmnáctého listopadu, zvolila výroční členská schůze nový „závodní výbor“ a přijala „socialistický závazek na počest XVIII. sjezdu KSČ“. Pak se však dala historie konečně do pohybu. Již 28. listopadu 1989 demonstrativně odstoupili z devítičlenného výboru všichni tři členové KSČ, třicátého listopadu byli na mimořádné členské schůzi nahrazeni nestraníky, a předsedou byl jednomyslně zvolen pan Emil Štiss (1942 – 2004, zakladatel Stanice mladých přírodovědců při zoo Brno, nestor práce s dětmi a volnočasového vzdělávání dětí v zoo). Ve stejné době se v ZOO zformoval Stávkový výbor a Občanské fórum, jejichž zástupci (Karel Skala, Miroslav Němeček, nebo Jan Bodeček) se účastnili výborových schůzí. Před generální stávkou (11. prosinec 1989), kdy ředitelé a náměstci „socialistických organizací“ teprve sledovali otáčení politické korouhvičky a zvažovali převlékání kabátů a odložení „rudých knížek“, již zaměstnance brněnské ZOO reprezentovaly charakterní osobnosti s všeobecným respektem a autoritou u kolegů. Ihned byl zformulován program odborové organizace zaměřený nejen na vnitřní působení, zastupování práv a zájmů zaměstnanců v organizaci, ale i směrem k budoucímu postavení zoologických zahrad a odborového hnutí v zemi.
Právě nový výbor odborů, ve spolupráci se stávkovým výborem a občanským fórem, oslovil ještě na přelomu prosince 1989 a ledna 1990 kolegy ve všech zoologických zahradách v Československu a pozval je na setkání do brněnské zoo. Účelem jednání bylo projednat návrh zástupců zaměstnanců brněnské zoo na přechod zoologických zahrad z resortu ministerstva kultury pod metodické řízení nově vzniklého ministerstva životního prostředí, a dále koordinovat vstup odborových organizací do některého z odborových svazů po zániku ROH a posílit váhu zoologických zahrad v rámci odborového svazu, nebo založit vlastní odborový svaz pro profesní skupiny ochrany životního prostředí. Pozitivně zareagovaly všechny československé zoologické zahrady i zookoutky vyjma zoo Košice.
Jednání proběhlo 25. ledna 1990 v naší zoo. Účastníci se rozdělili do dvou pracovních skupin. První vedl dr. Plicka, pověřený dopisem ministra životního prostředí ČR B. Moldana. Skupina se shodla na delimitaci metodického řízení zoologických zahrad do nového resortu životního prostředí, zavázala se formulovat cíle a poslání zoologických zahrad, již tehdy zazněl předpoklad potřeby legislativního návrhu zákona o zoologických zahradách, účastníci předvídali diferenciaci právních forem zoologických zahrad a jejich zřizovatelů, diskutovali možnosti dotací z resortního rozpočtu. Druhá pracovní skupina, jejíž jednání řídil pan Emil Štiss, se zabývala otázkami odborovými. Účastníci se rozhodli pro členství v nástupnické organizaci bývalého Odborovém svazu umění, kultury a spol. organizací s tím, že v budoucnu je možné přejít pod jiný svaz, rozhodli se založit sekci zoologických zahrad a ochrany životního prostředí v rámci svazu, pověřili Zbyňka Šíšu, chovatele slonů z pražské zoo, koordinací této sekce a dohodli se na dalším setkávání.
Zástupci sekce, z nich nejaktivněji právě pan Zbyněk Šíša ze zoo Praha, se účastnili práce přípravného výboru nového Odborového svazu pracovníků v kultuře. Ustavující sjezd svazu proběhl v Praze 20. února 1990, naše odborová organizace je jeho zakládajícím členem. Svaz tehdy vstoupil do odborové Konfederace umění a kultury - KUK (dnes je náš svaz členem Českomoravské konfederace odborových svazů - ČMKOS).
První řádný sjezd svazu proběhl 19. ledna 1991 rovněž v Praze. Název organizace byl změněn na Odborový svaz pracovníků kultury a ochrany přírody (OSPKOP) platný dodnes. Do výkonného výboru byl ze zástupců zoologických zahrad zvolen vedle Zbyňka Šíši z Prahy i Petr Bártík ze Dvora Králové n.L. a Emil Štiss, předseda naší odborové organizace.
Naše odbory v té době měly za sebou již první vítěznou stávkovou pohotovost (vyhlášenou 18. října 1990), která vedle intervencí u zřizovatele, ministerstva životního prostředí a předsedy vlády ČR Petra Pitharta vedla k odvolání nekompetentního ředitele zoo MVDr. Petera Guby. Začala tak dlouhá série únavné práce, v níž volení zástupci zaměstnanců nezištně stojí na straně poslání a zájmů organizace, na straně odbornosti, prosperity a rozvoje zoo, proti osobním zájmům a egoistickému uvažování jmenovaných „manažerů“ příspěvkové organizace. O tom ale zase někdy příště.(red)
Zaměstnanost, platy a personální náklady v ZOO Brno v roce 2010
Kontakty:
© ZOO ZOO BRNO
Neoznačené texty a texty označené značkou (red) jsou redakční.
Zoo jsou zvířata
Autor: Jindřich Jedlička
Odbory hájí zaměstnance. Hájí pracovní místa, a mohou-li volit, pak stabilní pracovní poměry tj. dle zákoníku práce a na dobu neurčitou. Bojují za vyšší platy, a mohou-li volit, pak za vyšší podíl jistých, tj. tarifních složek platů. Vedle bezpečnosti práce nebo lidských pracovních podmínek jde v podstatě o nejdůležitější úlohu odborů. Občas bývá ta snaha vysmívána: Cožpak ve fungující firmě je odborů zapotřebí? Vždyť zaměstnavatel si jistě váží schopných, pracovitých, výkonných zaměstnanců. A cožpak vysoká zaměstnanost není v rozporu s vysokými platy? Kdyby méně lidí zastalo díky vysoké produktivitě stejnou práci, jistě by si každý z nich více vydělal... Odbory budou jistě hnízdem lenochů, netáhel a nefachčenků, potížistů a příživníků, kteří schopným a pracovitým zaměstnancům spíše škodí než prospívají.
Při vnějším, zevnitř neinformovaném pohledu se vlastně zdá, že v brněnské zoo uspěly odbory až příliš. Na setkání se zaměstnanci v promítacím sále správní budovy hovořil ředitel zoo o devatenáctitisícovém průměrném platu v zoo (a porovnával ho s průměrným platem před deseti léty), z celkového počtu zaměstnanců zdůraznil zejména historicky nejvyšší počet čtyřiceti pracovních míst chovatelů. Co vlastně chceme? Máme prakticky nulové přesčasy, na rozdíl třeba od zdravotníků, sociální fond, jistoty... Vždyť zoologická zahrada vynakládá na personální výdaje (platy, zákonné pojištění, sociální výdaje) celou polovinu svých celkových nákladů! A to v letech 2009-2010, v době úspor, kdy daňové příjmy municipality, statutárního města Brna jako našeho zřizovatele, znatelně poklesly oproti období před světovou ekonomickou krizí …
Je možný i jiný pohled? Nejprve některá čísla. Fakta.
Kolik nás pro zoologickou zahradu v roce 2010 pracovalo? Ve výroční zprávě zoologické zahrady najdeme (na čtvrté straně) údaj: Počet zaměstnanců k 31.12.2010: 113. Ve výroční zprávě Unie českých a slovenských zoologických zahrad (2010) najdeme (v tabulce na straně 47) pro brněnskou zoo údaj: Celkem přepočtených pracovníků: 111,27. V ročním přehledu výnosů a nákladů příspěvkové organizace, jak jej statutární zástupce zoo předkládá zřizovateli, nalezneme v řádku „Počet pracovníků (přepočtený stav)“ a sloupci „Skutečnost k 31.12.2010“ číslo 136,74. Kolik nás tedy, k čertu, v zoo v roce 2010 doopravdy pracovalo? Možná Vás budu šokovat: Celkem 239. (Ovšem nikoliv současně.)
Všechna čísla z předchozího odstavce jsou přitom správná. V rozporu jsou jen zdánlivě. Co vyjadřují? Sto třináct nás bylo na Silvestra, mimo hlavní návštěvnickou sezónu, bez naprosté většiny pracovníků „na dohody“ (rozumí se dohody o pracovní činnosti a dohody o provedení práce) a rovněž bez takzvaných „VPP“, k nimž se vzápětí vrátím. To číslo je správně. V několika posledních letech se příliš nemění, ovšem v roce 1997, kdy současný ředitel v naší zoo začal působit, bylo k 31.12. zaměstnanců jen 71. V roce 2000 pak 78.
Co znamená číslo 111,27 z ročenky unie? Jednak již nejde o počet fyzických osob, lidí s obličejem, rodným číslem a životním příběhem, ale o přepočtený počet pracovníků. Přepočtených na celé úvazky a celý rok. Kdo pro zoo pracoval jen od března do listopadu, projeví se jen jako devět dvanáctin, tedy tři čtvrtiny zaměstnance, podobně zkrácené úvazky. Několik fyzických osob se tak může během roku složit do jednoho „přepočteného pracovníka“. Je tu ale ještě jedna záludnost. Toto číslo bylo vypočteno pro účely uveřejnění v tabulce ročenky Unie českých a slovenských zoologických zahrad, a to podle metodiky této organizace, za účelem porovnávání stavu a vývoje různých zoo. A příslušní činovníci se v metodice shodli na jednom: Ne všechny české a slovenské zoologické zahrady zaměstnávají s dotací úřadů práce dlouhodobě nezaměstnané na takzvané „veřejně prospěšné práce“, VPP, přičemž poněkud nižší spolehlivost či výkonnost některých z nich by mohla zkreslit pohled na všechny zaměstnance, znehodnotit možnost srovnání. A tak úvazky VPP nejsou ve statistikách unie zahrnuty. Tento metodický úzus má ale i druhou stránku věci: I v zoologických zahradách, které nevytváří pracovní místa VPP, přece někdo musí vykonávat všechny ty nekvalifikované a pomocné práce. Nelze akceptovat představu, že veškerá práce, vykonávaná v rámci VPP, je pro zoo zbytná. Ostatně, stanovy odborového svazu jakož i platné zákony nás zavazují hájit zájmy všech zaměstnanců; tedy jak nás, s platy dotovanými městem, tak i kolegů s platy dotovanými úřadem práce. Takže zde máme třetí správné číslo: 136,74 přepočtených úvazků pracovníků v zoo v roce 2010.
Kolik nás tedy v zoo pracuje? Inu, na Silvestra 2010 sto třináct, v létě o prázdninách asi sto padesát. A kde se vzalo číslo 239? To je fyzický počet nás všech, kteří jsme pro zoo v roce 2010 pracovali. Fyzický počet lidí. Skutečných, živých lidí, ne přepočtených pracovních úvazků. Ten veliký rozdíl vůči předchozím údajům vlastně vyjadřuje jen značnou fluktuaci v zoo Brno. Je v tom počtu 49 pracovníků veřejně prospěšných prací, 39 zaměstnanců ředitelského úseku včetně ředitele (ale bez jedenácti smluv se členy dozorčí rady), 26 zaměstnanců obchodního úseku, 22 zaměstnanců propagačně vzdělávacího úseku, 32 zaměstnanců technického úseku, 4 zaměstnanci ekonomického úseku, a 67 zaměstnanců chovatelského úseku. Jak pracovní smlouvy, tak i dohody dle zákoníku práce. Nikoliv ovšem práce externistů zoologické zahradě fakturované podle zákoníku obchodního. Oba „smluvní“ právníky, kupříkladu, tedy v těchto číslech nehledejte. Čistě pro pořádek, zahrnuto je i několik zaměstnankyň, které po celý rok 2010 čerpaly buď mateřskou dovolenou nebo rodičovský příspěvek, ty však číslo ovlivnily minimálně, i bez nich by v roce 2010 pracovalo ve prospěch zoo výrazně přes 230 lidí.
Když už hovoříme o fluktuaci, které jsem ostatně věnoval i v jednom z předchozích textů, v tabulce na str. 47 ročenky Unie za rok 2010 najdeme i fyzický počet zaměstnanců, kteří nastoupili a kteří odešli z jednotlivých zoologických zahrad. Brno ve fluktuaci výrazně vede, dokonce nejen v relativních číslech, ale i v absolutních, ač rozhodně není největší institucí svého druhu u nás. Měřeno výstupy ze zaměstnání ku počtu pracovníků dle této tabulky, fluktuace v brněnské zoo v roce 2010 činila více než 42 %, a to je, jak jsme si již řekli, údaj nezahrnující výkon nekvalifikovaných a pomocných prací kolegy s platem dotovaným úřady práce. (Včetně VPP, kteří mají pracovní smlouvy vždy na dobu určitou, by fluktuace dosáhla 70 %). Nebo též, při 42% roční fluktuaci kvalifikovaných zaměstnanců, průměrně vydržíme v zoo 28 měsíců a 18 dní. A tento fakt již kreslí přesnější obraz firmy. Produktivita práce je u nás doslova limitována nezkušeností. A důraz odborů na stabilizaci personálního obsazení firmy se již jeví v trochu jiném světle, že?
Než se dostaneme ke druhé části textu, totiž platům, ještě se krátce zmíním o údajných čtyřiceti chovatelích v naší zoo.
V minulých odstavcích byla uvedena čtyři různá čísla charakterizující počet zaměstnanců zoologické zahrady. Lišila se metodikou, nesla různou informační hodnotu, avšak byla to všechno čísla správná, přesná. O údajném počtu čtyřiceti chovatelů v brněnské zoo se to již říci nedá. Toto číslo, uváděné ředitelem zoo, správné není. V ročence Unie českých a slovenských zoo za rok 2010 je pak uvedeno 38,37 přepočtených chovatelů. To je již pravdě bližší údaj. Jak je tomu tedy doopravdy?
Do počtu chovatelů pro ročenku unie byli započteni zaměstnanci chovatelského úseku mimo středního a vyššího managementu (vedoucí úseku a útvarů) a administrativy (hospodářka úseku). Byli tedy plně počítáni i pracovníci centrální přípravny krmiv, a nebo chovatelé na stálé akvarijní výstavě, kteří ovšem část pracovní doby prodávají vstupenky a upomínkové předměty. Tento počet, díky fluktuaci (nástupy a výstupy během sledovaných měsíců) kolísal v rozsahu 36 až 39 zaměstnanců – chovatelů (39 nás bylo jen v dubnu a v srpnu 2010). Přepočtený stav je potom 37,7 chovatelů. Neboli 27 a půl procenta všech zaměstnanců zoo. Ovšem v roce 2010 došlo k jedné atypické události; jeden z nás se soudně ubránil šikaně. V dubnu 2010 skončila výpovědní lhůta nezákonné, protiprávní výpovědi pracovního poměru naší kolegyně MVDr. Krejčové. Ihned za ni byl přijat jiný zaměstnanec. A na začátku prosince, před městským soudem v Brně, musel zaměstnavatel dohodou o narovnání vzít danou výpověď zpět. A tak na osm uběhlých měsíců, od začátku dubna do začátku prosince, jsme náhle formálně měli svoji kolegyni zpět. I když ve prospěch zoo ne vlastní vinou pracovat nemohla, formálně se zaměstnankyní na tuto dobu zpětně stala. Těchto osm měsíců, tj. dvě třetiny roku, reprezentuje 0,66 přepočteného pracovníka, a máme tu tedy číslo 38,37 přepočtených chovatelů, jak uvádí ročenka unie. Že to stále není uváděných rekordních čtyřicet chovatelů? No to není. Ale považte: V dubnu a srpnu nás přece bylo 39. A oba tyto měsíce spadají do období, za které byla naše kolegyně odškodněna. Chce to asi něco jako hroší kůži, aby manažer mohl veřejně deklarovat rekordních čtyřicet chovatelů jen na základě dvou měsíců z roku a formálně v to započítávaje odškodnění poskytnuté příspěvkovou organizací oběti své šikany.
Případ, soudní causu naší šikanované kolegyně jsem ovšem neobjasňoval jen kvůli rozdílu 0,66 přepočteného úvazku chovatele. Dotkne se totiž i dalšího našeho tématu, platů.
A jak jsme v roce 2010 byli za práci odměňováni?
Zmínka ředitele zoo o devatenáctitisícovém průměrném platu v instituci mnohé zaměstnance naslouchající jeho proslovu šokovala. Devatenáct tisíc hrubého? Kdo to má, kdo tvoří takový průměr, šumělo sálem hlavně mezi kolegy z technického úseku. Jistě jsme si už všichni zvykli na ošemetnost průměru, raději bychom slyšeli medián, který v případě platů lépe charakterizuje střední hodnotu datového souboru. Jenže beztak, kde se toto číslo vzalo?
Upřímně řečeno, nevím, netuším. Dovedu si ho vysvětlit jen jako zaokrouhlení hodnoty 18.549 korun, která je uvedena opět v tabulce na straně 47 výroční zprávy Unie českých a slovenských zoologických zahrad. A již z údajů o počtu zaměstnanců víme, že metodika tohoto zdroje dat nepočítá se všemi zaměstnanci. Metodika vyloučila ze sledovaných dat výdělky za veřejně prospěšné práce, tj. kolegů s platy dotovanými úřadem práce. Výdělek těchto 25,465 „přepočtených zaměstnanců“, pracovních míst zastávaných v průběhu minulého roku 49 fyzickými osobami, není zahrnut. Zopakuji zde argument: Cožpak jejich práce není pro zoo užitečná? Nejde o práce konané v závislém postavení, ve prospěch zaměstnavatele a podle jeho pokynů? Kdyby zoologická zahrada města Brna neměla k dispozici tyto zaměstnance, stejně by musela pomocné a nekvalifikované práce nějak personálně zajistit. Zoo žádá úřad práce o tuto dotaci, úřad nám ji nevnucuje. Dotace z úřadu práce je zajisté pro zoo a jejího zřizovatele výhodná, to nás ale neopravňuje jednoduše tuto práci nepočítat. Ostatně, pracovní smlouvu zmínění kolegové nepodepisují s úřadem práce, ale se zoologickou zahradou.
Skutečný průměrný hrubý plat v zoologické zahradě města Brna, příspěvkové organizaci, je 16.691 koruna česká. To jest méně než 70 % průměrné mzdy v republice. (Průměrná mzda v České republice činila v minulém roce 23.797 korun). Pro porovnání, v roce 2000 jsme si v zoo vydělali průměrně 10.513 korun, tedy přibližně 80% celostátního průměru, který tehdy činil 13. 219 korun. Není nad čím jásat. Jestliže 16.691 koruna je v roce 2010 průměr kde asi leží medián?
Slíbil jsem ještě souvislost s kauzou MVDr. Krejčová versus zaměstnavatel. Je zde souvislost? Již jednou zmíněná dohoda o narovnání neobsahovala jen zpětvzetí výpovědi. Součástí byla i dohoda o přiměřené satisfakci pro žalobkyni, která pak vzala svou žalobu zpět. Více než čtvrt milionu, konkrétně 272.864 korun. S právně sporným zdůvodněním - opět je podána žaloba k příslušnému soudu - zaměstnavatel na celou tuto čásku pohlíží jako na plat a tedy svůj mzdový náklad. Pokud podaná žaloba uspěje, a tato satisfakce (nebo její část) není platem, pak vyplacená částka zkresluje dnes uváděný průměrný plat v zoo Brno směrem nahoru, a skutečný průměrný plat je ještě nižší. Nepředjímejme však výrok soudu.
Kdo tedy přijde s maturitním vysvědčením nebo diplomem do zoo, může počítat s nějakými deseti až patnácti tisíci hrubého. S výučním listem ještě hůř. Dojde-li ke zvýšení minimální mzdy od počátku příštího roku, jak s tím počítá Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, dostane se zaměstnavatel do vážného problému. Již dnes nalezne část kvalifikovaných kolegů na výplatním lístku položku dorovnání do zákonem zaručené mzdy, a jejich výdělek je tedy zcela demotivující, vůbec neodvisí od výkonu. Jak je ale při této úrovni odměňování možné, že zoo vynakládá celou polovinu svých výdajů na své personální náklady (platy, zákonné pojištění, sociální náklady)? A bylo tomu tak vždy? Ne. Nebylo. Podíl personálních nákladů na celkových nákladech zaměstnavatele byl ještě třeba v roce 2000 podstatně nižší; tvořil jen 34,74 %. A to je podstatně příznivější poměr. Jenže, podíl těchto nákladů již tehdy stoupal a pak rostl takřka rok od roku: V roce 2003 poprvé překonal 40 % (přesně 41,34 %), pětačtyřiceti procentní hranici přelétl roku 2006 (konkrétně až na 47,92 %) a celou polovinu všech nákladů zoo překročily personální náklady poprvé v roce 2009 (50,96 %).
Čím je to dáno, a jak by se dal takový zjevně neudržitelný vývoj zastavit či zvrátit? Je to vůbec reálné, jestliže nás zdola dohání hranice minimální mzdy a pro mnohé profese i hranice zaručené mzdy? Co na to odbory?
Jsou odbory žábou na prameni potřebných změn?
Nečekejme od odborů, z podstaty věci, že budou horovat za propouštění zaměstnanců. To ovšem neznamená, že by byly odpovědné za rychlý a nepřiměřený růst jejich počtu v zoo Brno. Právě naopak. Zkusme si rozebrat několik v minulosti i současnosti sporných bodů.
Bod první, „vy si děláte přesčasy a pak máte vyšší plat než já“.
V uvozovkách je autentický výrok ředitele. Nebudu po letech připomínat, na koho tehdy mířil. Bývá rutinní agendou odborů hlídat (a v kolektivních smlouvách upravovat) limity přesčasové práce. Vždyť management každé firmy si může na prstech spočítat, o co je výhodnější zaplatit nevelký přesčasový příplatek za nepravidelné a nárazově přicházející práce, než přijmout další zaměstnance. Ne tak v naší zoo. Odbory přesčasové práci v zákonem omezeném rozsahu žádné překážky nekladly. Byl to současný ředitel zoo, kdo brzy po svém příchodu do instituce přesčasovou práci zakázal. Zadělal tím na léta sporů, neboť práce neubylo, a směny nebylo možno v souladu se zákonem (zákonné doby nepřetržitého odpočinku v týdnu atd.) naplánovat. Výsledkem z počátku bylo nezákonné falšování evidence pracovní doby, řádně odpracovaná přesčasová práce se zaměstnancům periodicky „škrtala“ s absurdním odůvodněním že nebyla „ředitelem schválena“. Tomu se pochopitelně bránili postižení zaměstnanci zastoupení odbory, evidence pracovní doby v zoo byla opakovaně předmětem zájmu kontrolorů inspektorátu práce, no a počet zaměstnanců musel zákonitě postupně narůstat. Dnes již o nezákonné praxi falšování evidence odpracované doby odbory informace nemají. Zato nás, zaměstnanců, o dost přibylo. „Šetření“ na přesčasovém příplatku vyšlo organizaci velmi, velmi draho.
Kudy vede cesta? Buď umožnit střednímu managementu plánovat směny s využitím přesčasové práce alespoň v rozsahu, v jakém zákon dovoluje zaměstnavatelům přesčasovou práci nařídit, nebo dohodnout s odborovou organizací i vyšší limit až do 416 hodin ročně, kde je možno se na přesčasové práci se zaměstnancem dohodnout. Ze strany zaměstnanců o placené přesčasy v přiměřeném rozsahu zájem je – a při pohledu na jejich výplaty se není co divit. Pak by přirozený úbytek zaměstnanců na mnoha místech nemusel být ihned nahrazován, a během jediného roku by se opatření začalo citelně vyplácet.
Bod druhý, „bez listí a bez kůry...“
„Pár šilinků od fůry“, pokračuje verš předsametové satirické písničky. Myslím, že sloka začínala slovy: „Ach vy lesy, lesy naše, proč tak málo šumíte...“ Pohlédli jste v posledních letech na dubohabrový les na v areálu zoo na Mniší hoře? Ale co to má společného s personálními náklady? Zbytečnou, ba škodlivou práci, hrazenou daňovými poplatníky. Právě vyhrabání a odvoz spadaného listí z obrovských ploch listnatého lesa zcela mimo výběhy zvířat je (jen, bohužel) jedním z příkladů takového plýtvání zdroji. Jde přitom o docela podstatnou část pracovní náplně již zmiňovaných veřejně prospěšných prací. V ostatních zoo se obvykle velmi podivují nad celkovým počtem těchto míst v Brně. A to u nás máme i obecně prospěšné práce (OPP, alternativní tresty) a dokonce i přímo práci vězňů. Odkazem na získanou dotaci úřadu práce nelze problém smést ze stolu. Že je tato práce z pohledu města jako zřizovatele zoo relativně levná nic nemění na tom, že je vynakládána neefektivně, ba i ke škodě města (usychající stromy našemu městu patří). A stále jsou zde vedlejší náklady práce, řízení a technické zajišťování těchto prací kmenovými zaměstnanci, nezbytná personální administrativa …
Kudy vede cesta? Znovu definovat potřebu nekvalifikované a pomocné práce. Odbory se dle mého názoru musí zastávat našich kolegů s platy dotovanými úřadem práce, musí bojovat za jejich pracovní podmínky i důstojné zacházení. Neškrtají je z výkazů a statistik, počítají s nimi. Ale ne na zbytečnou práci. Racionální, potřebný počet takových míst je o desítky procent nižší, než realita řady uplynulých let. Vhodné číslo do začátku jednání je rozsah šesti až dvanácti takových míst. Ne čtyřicet, padesát.
Bod třetí, „zoo bez zvířat“.
Název bodu nechť charakterizuje širší problém zoo Brno, ústup od hlavní činnosti zoo ve prospěch různých činností doplňkových. Je parafrází jihlavského motta „zoo bez mříží“. Vedení brněnské zoo má neuvěřitelnou schopnost vytvářet si podle známých Parkinsonových zákonů umělou agendu nesouvisející s podstatou své činnosti. Což se zákonitě projevuje na počtu zaměstnanců a personálních nákladech. Odbory se s tím setkávají v neúprosné periodě. Vždy při projednání organizačních změn, a že jich za ta léta bylo... Námitky? Předem zamítnuty. Ředitel sám přece nese zodpovědnost, a prostředky na platy „si zajistí“.
Zaměstnanci na nových pozicích nejsou žádní lenoši, jen jsou – a obvykle jsou si toho i dobře vědomi – úkolováni mírně řečeno málo smysluplnými úkoly. Nejprve bobtnal úsek propagačně vzdělávací. Brzy došly kanceláře a židle. Když byly na kanceláře přeměněny i klubovny Stanice mladých přírodovědců, rozpínání PVÚ se zabrzdilo. Úlohu další expanze vesmíru zoo převzal pak úsek ředitelský. Má k tomu jeden dobrý předpoklad: Smlouvy a dohody poradců a externistů nevyžadují nutně kancelář v zoo. Být asistentem asistenta lze i z domova. V prozatím poslední fázi rozpínání ředitelský úsek pohltil restauraci U tygra. Ale považte, čtvrtmiliardový (již se hovoří i o třech stech milionech) projekt „nového vstupního areálu“ obsahuje i zcela novou správní budovu zoo! A to v Kníničkách, tedy konečně dále od zvířat a jejich chovatelů. To bude nových židlí, nových kanceláří...
Kudy vede cesta? Zde je každá rada drahá. Jak již bylo řečeno, zodpovědnost nese ředitel, jako statutární orgán příspěvkové organizace. Nelze mu zdola vnucovat odlišnou představu o úkolech instituce, nelze mu implantovat odlišnou hierarchii hodnot, odlišné preference. Beztak budeme okřikováni, že se pokoušíme svévolně, samozvaně zasahovat do sféry řízení, což nám nepřísluší. Můžeme stokrát říkat: Omezování hlavní činnosti zoo, třeba rušením expozic, není správnou cestou k úsporám. Ihned budeme obviněni, že nejsme v kritice konstruktivní. Jakmile navrhneme konstruktivně jakoukoliv změnu, dozvíme se, že překračujeme svou kompetenci, že to je věcí managementu, tedy o našich návrzích se samozřejmě jednat nebude. Jedno je ale jisté: Dosavadní trend není udržitelný, změna je nezbytná.
Zoologická zahrada města Brna potřebuje změnu. Yes, we can.
Dvacet let svobodných odborů v ZOO Brno
V letech 1953 až 1989 působila v brněnské zoo Základní organizace ROH (pro šťastné ne-pamětníky „revolučního odborového hnutí“). Ještě 16.11.1989, tedy doslova v předvečer sedmnáctého listopadu, zvolila výroční členská schůze nový „závodní výbor“ a přijala „socialistický závazek na počest XVIII. sjezdu KSČ“. Pak se však dala historie konečně do pohybu. Již 28. listopadu 1989 demonstrativně odstoupili z devítičlenného výboru všichni tři členové KSČ, třicátého listopadu byli na mimořádné členské schůzi nahrazeni nestraníky, a předsedou byl jednomyslně zvolen pan Emil Štiss (1942 – 2004, zakladatel Stanice mladých přírodovědců při zoo Brno, nestor práce s dětmi a volnočasového vzdělávání dětí v zoo). Ve stejné době se v ZOO zformoval Stávkový výbor a Občanské fórum, jejichž zástupci (Karel Skala, Miroslav Němeček, nebo Jan Bodeček) se účastnili výborových schůzí. Před generální stávkou (11. prosinec 1989), kdy ředitelé a náměstci „socialistických organizací“ teprve sledovali otáčení politické korouhvičky a zvažovali převlékání kabátů a odložení „rudých knížek“, již zaměstnance brněnské ZOO reprezentovaly charakterní osobnosti s všeobecným respektem a autoritou u kolegů. Ihned byl zformulován program odborové organizace zaměřený nejen na vnitřní působení, zastupování práv a zájmů zaměstnanců v organizaci, ale i směrem k budoucímu postavení zoologických zahrad a odborového hnutí v zemi.
Právě nový výbor odborů, ve spolupráci se stávkovým výborem a občanským fórem, oslovil ještě na přelomu prosince 1989 a ledna 1990 kolegy ve všech zoologických zahradách v Československu a pozval je na setkání do brněnské zoo. Účelem jednání bylo projednat návrh zástupců zaměstnanců brněnské zoo na přechod zoologických zahrad z resortu ministerstva kultury pod metodické řízení nově vzniklého ministerstva životního prostředí, a dále koordinovat vstup odborových organizací do některého z odborových svazů po zániku ROH a posílit váhu zoologických zahrad v rámci odborového svazu, nebo založit vlastní odborový svaz pro profesní skupiny ochrany životního prostředí. Pozitivně zareagovaly všechny československé zoologické zahrady i zookoutky vyjma zoo Košice.
Jednání proběhlo 25. ledna 1990 v naší zoo. Účastníci se rozdělili do dvou pracovních skupin. První vedl dr. Plicka, pověřený dopisem ministra životního prostředí ČR B. Moldana. Skupina se shodla na delimitaci metodického řízení zoologických zahrad do nového resortu životního prostředí, zavázala se formulovat cíle a poslání zoologických zahrad, již tehdy zazněl předpoklad potřeby legislativního návrhu zákona o zoologických zahradách, účastníci předvídali diferenciaci právních forem zoologických zahrad a jejich zřizovatelů, diskutovali možnosti dotací z resortního rozpočtu. Druhá pracovní skupina, jejíž jednání řídil pan Emil Štiss, se zabývala otázkami odborovými. Účastníci se rozhodli pro členství v nástupnické organizaci bývalého Odborovém svazu umění, kultury a spol. organizací s tím, že v budoucnu je možné přejít pod jiný svaz, rozhodli se založit sekci zoologických zahrad a ochrany životního prostředí v rámci svazu, pověřili Zbyňka Šíšu, chovatele slonů z pražské zoo, koordinací této sekce a dohodli se na dalším setkávání.
Zástupci sekce, z nich nejaktivněji právě pan Zbyněk Šíša ze zoo Praha, se účastnili práce přípravného výboru nového Odborového svazu pracovníků v kultuře. Ustavující sjezd svazu proběhl v Praze 20. února 1990, naše odborová organizace je jeho zakládajícím členem. Svaz tehdy vstoupil do odborové Konfederace umění a kultury - KUK (dnes je náš svaz členem Českomoravské konfederace odborových svazů - ČMKOS).
První řádný sjezd svazu proběhl 19. ledna 1991 rovněž v Praze. Název organizace byl změněn na Odborový svaz pracovníků kultury a ochrany přírody (OSPKOP) platný dodnes. Do výkonného výboru byl ze zástupců zoologických zahrad zvolen vedle Zbyňka Šíši z Prahy i Petr Bártík ze Dvora Králové n.L. a Emil Štiss, předseda naší odborové organizace.
Naše odbory v té době měly za sebou již první vítěznou stávkovou pohotovost (vyhlášenou 18. října 1990), která vedle intervencí u zřizovatele, ministerstva životního prostředí a předsedy vlády ČR Petra Pitharta vedla k odvolání nekompetentního ředitele zoo MVDr. Petera Guby. Začala tak dlouhá série únavné práce, v níž volení zástupci zaměstnanců nezištně stojí na straně poslání a zájmů organizace, na straně odbornosti, prosperity a rozvoje zoo, proti osobním zájmům a egoistickému uvažování jmenovaných „manažerů“ příspěvkové organizace. O tom ale zase někdy příště.(red)
Zaměstnanost, platy a personální náklady v ZOO Brno v roce 2010